Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 3. 2019

Hladomor 1932 - 1933

 

holodomor-ukraina.jpg

 

   Mezi "bílá místa" sovětských dějin dlouho patřil velký hladomor z let 1932 - 1933, jenž podle dnes nezpochybnitelných pramenů způsobil smrt více než 6 000 000 obětí. Tato katastrofa nebyla však jen jedním s hladomorů, jež postihovaly v pravidelných intervalech carské Rusko. Byla přímým důsledkem nového systému "vojenskofeudálního vykořisťování rolnictva" - jak to vyjádřil protistalinský bolševický vůdce Nikolaj Bucharin -, zavedeného během násilné kolektivizace, a tragickým příkladem ohromného sociálního úpadku, který doprovázel dobývání venkova sovětskou mocí koncem 20. let.

   Na rozdíl od hladomoru z let 1921 - 1922, který sovětské úřady přiznaly a na jehož překonání velkoryse požádaly o mezinárodní pomoc, byl hladomor v letech 1932 - 1933 vždy popírán; systém se naopak svou propagandou snažil přehlušit několik hlasů, jež v zahraničí na tuto tragédii upozorňovaly. Ohromně mu v tom pomáhala vyžádaná svědectví, jako od francouzského poslance a šéfa Radikální strany Édouarda Herriota, jenž v létě 1933 cestoval po Ukrajině a vytruboval, že tam jsou jen obdivuhodně zavlažované a úrodné kolchozní zelinářské zahrady, a poté kategoricky uzavřel: "Projel jsem Ukrajinu. Takže! Tvrdím vám, že jsem ji viděl jako zahradu plnou úrody." Tato zaslepenost byla předně výsledkem úžasné režie organizované GPU pro zahraniční hosty, jejichž cestovní plán byl lemován vzorovými kolchozy a zahradami. Tuto zaslepenost dále očividně posilovaly politické zřetele, zejména ze strany francouzských vedoucích činitelů, kteří byli tehdy u moci a kteří měli obavu, aby se nepřerušil rýsující se proces sbližování se Sovětským svazem tváří v tvář Německu, jež se v důsledku nedávného Hitlerova příchodu k moci stávalo větší hrozbou.

   Určití vysocí političtí činitelé, zvláště němečtí a italští, byli nicméně s pozoruhodnou přesností s hladomorem v letech 1932 - 1933 seznámeni. Hlášení italských diplomatů působících v Charkově, Oděse či Novorossijsku, nedávno objevená a publikovaná italským historikem Andreou Graziosim, ukazují, že Mussolini, který tyto texty pečlivě četl, byl o situaci dokonale informován, ale pro svou protikomunistickou propagandu jich nepoužil. Naopak, léto 1933 bylo ve znamení podpisu italsko-sovětské obchodní dohody, po níž následovala dohoda o paktu přátelství a neútočení. Pravda o velkém hladomoru, popíraná nebo obětovaná na oltář státních zájmů, jež byla zmíněna v nízkonákladových publikací ukrajinských organizací v cizině, se počala prosazovat až od druhé poloviny 80. let, po publikaci řady článků a rešerší jak západních historiků, tak badatelů z bývalého Sovětského svazu.

   Hladomoru z let 1932 - 1933 nelze samozřejmě porozumět, aniž je umístěn do kontextu nových vztahů mezi sovětským státem a rolnictvem, vzešlých z násilné kolektivizace venkova. Na zkolektivizovaném venkově byla role kolchozu strategická. Jeho funkcí bylo zajišťovat pro stát stálé dodávky zemědělských produktů čím dál tím silnějším vysáváním "kolektivní úrody". Podzim co podzim se výběrčí kampaň měnila v opravdovou zkoušku síly mezi státem a rolnictvem, beznadějně se snažícím uchovat si část úrody. Šlo o hodně: státu o dodávky, rolníkům o přežití. Čím byla oblast úrodnější, tím jí bylo více pouštěno žilou. V roce 1930 zabral stát 30 % zemědělské produkce na Ukrajině, 38 % v bohatých rovinách Kubáně a na Severním Kavkaze a 33 % úrody z Kazachstánu. V roce 1931 při mnohem nižší úrodě dosáhla tato čísla výše 41,5 %, 47 % a 39,5 %. Takové dávky nutně musely totálně dezorganizovat výrobní cyklus; stačí zde připomenout, že za existence NEP odprodávali rolníci jen 15-20 % své úrody, nechávali si 12-15 % na osivo, 25-30 % pro dobytek a zbytek pro vlastní spotřebu. Mezi rolníky, rozhodnutými použít všechny prostředky, aby si ponechali část úrody, a místními úřady, povinnými za každou cenu splnit čím dál tím nerealističtější plán - roku 1932 byl plán dodávek o 32 % vyšší než v roce 1931 -, byl konflikt nevyhnutelný.

   Výběrčí kampaň v roce 1932 začala velmi pomalu. Sotva započalo mlácení nové sklizně, snažili se kolchozníci ukrýt nebo "ukrást" v noci část úrody. Vytvořila se skutečná fronta pasivní rezistence, posílená tichou a vzájemnou shodou, jež často šla od kolchozníka na předáka, od předáka na účetního, od účetního na ředitele kolchozu, jenž byl sám nedávno povýšeným rolníkem, a od ředitele po místního stranického tajemníka. Aby zabraly obilí, musely centrální orgány poslat nové "úderné brigády", rekrutované ve městech mezi komsomolci a komunisty.

   O opravdovém ovzduší války, jaké tenkrát vládlo na venkově, psal svým nadřízeným instruktor Ústředního výkonného výboru vyslaný do obilného okresu v dolním Povolží toto:

 

   "Zatýkání a prohlídky provádí kdekdo: členové rolnického sovětu, nejrůznější emisaři, členové úderných brigád, kdejaký komsomolec, který nelenoší. Letos bylo postaveno před tribunál 12 % zemědělců z okresu, nepočítaje deportované kulaky, rolníky, kterým byla udělena pokuta atd. Podle výpočtů bývalého zástupce okresního prokurátora bylo během loňského roku 15 % dospělého obyvatelstva obětí represí v té či oné formě. Pokud k tomu přidáme, že během minulého měsíce bylo asi 800 zemědělců vyloučeno z kolchozů, budete mít představu o rozsahu represí v okrese. (. . .) Jestliže vyloučíme případy, kdy byla masová represe skutečně oprávněná, je třeba říci, že účinnost represivních opatření neustále klesá tím, že jakmile represe překročí určitou mez, je těžké ji uplatnit. (. . .) Všechna vězení praskají ve švech. Vězení v Balačevu má pětkrát víc vězňů, než má mít, a v Jelanu je v malém okresním vězení 610 osob. Za poslední měsíc dodalo vězení v Balačevu do Jalenu 78 odsouzených, mezi nimiž bylo 48 mladších deseti let; 21 z nich bylo okamžitě propuštěno. (. . .) Abychom skoncovali s touto proslulou metodou - jediná, která je tu užívána, metodou síly, pár slov o soukromých rolnících, vůči nimž se činí vše, aby byli odrazeni od setí a produkování.

   Následující příklad ukazuje, nakolik jsou individuální rolníci terorizováni: ve vesnici Morcy přišel jeden soukromý rolník, jenž nicméně splnil svůj plán na 100 %, za soudruhem Formičevem, předsedou okresního výkonného výboru, a požádal ho, aby byl deportován na Severní Kavkaz, protože stejně, jak vysvětlil, ´v těchto podmínkách už se nedá žít´. Podobným příkladem je petice, podepsaná šestnácti soukromými rolníky z rolnického sovětu v Alexandrovu, v níž tito rolníci žádají, aby byli deportováni z oblasti! (. . .) Zkrátka jedinou formou ´masové práce´ je útok: ´útočí se´ na osiva, úvěry, chov dobytka, práce se ´bere útokem´ atd. Ni se nedělá bez ´útoku´. (. . .) V noci se ´obléhá´ od 9 - 10 hodin večer do svítání. ´Útok´ probíhá následovně: ´úderná brigáda´, sídlící v jedné jizbě, ´předvolává´ jednu po druhé všechny osoby, jež nesplnily tu či onu povinnost nebo plán, a různými prostředky je ´přesvědčuje´, aby dostáli svým závazkům. Takto se ´obléhá´ každá osoba ze seznamu a pokračuje se po celou noc."

 

   V represivním arzenálu hrál rozhodující roli proslulý zákon, schválený 7. srpna 1932, za nejtěžší války mezi rolnictvem a režimem. Ten předpokládal trestat deseti lety v táboře nebo trestem smrti "každou krádež nebo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví". Mezi lidem byl znám jako "zákon klasů", neboť nejčastěji odsouzené osoby ukradly několik klasů pšenice nebo žita na kolchozních polích. Tento zločinný zákon umožnil odsoudit od srpna 1932 do prosince 1933 přes 125 000 osob, z toho 5 400 k hrdelnímu trestu.

   I přes tato drakonická opatření obilí nebylo. V polovině října 1932 byl plán dodávek v hlavních obilných oblastech Ruska splněn jen na 15-20 %. Proto se 22. října 1932 rozhodlo politbyro vyslat na Ukrajinu a Severní Kavkaz dvě zvláštní komise, jednu vedenou Vjačeslavem Molotovem a druhou Lazarem Kaganovičem, s cílem "urychlit dodávky". Komise Lazara Kaganoviče, k níž patřil Genrich Jagoda, přijela 2. listopadu do Rostova na Donu. Okamžitě svolala schůzi všech okresních stranických tajemníků ze severokavkazské oblasti, na níž byla přijata následující rezoluce: "V důsledku zvláště hanebného nezdaru v plánu dodávek obilí pověřit místní stranické organizace rozbitím sabotáže organizované kulackými kontrarevolučními živly, zničením odporu rolnických komunistů a předsedů kolchozů, kteří se této sabotáži postavili do čela." Pro určitý počet okresů zapsaných na "černou listinu" (podle oficiální terminologie) byla přijata následující opatření: stažení všech produktů z obchodů, totální přerušení obchodu, okamžité zaplacení všech probíhajících půjček, uložení mimořádných daní, zatčení všech "sabotérů", "cizích živlů" a "kontrarevolucionářů" podle zrychlené procedury pod záštitou GPU. V případě pokračující "sabotáže" mělo být obyvatelstvo hromadně deportováno.

   Jen během listopadu 1932, prvého měsíce "boje proti sabotáži", bylo zatčeno 5 000 vesnických komunistů, souzených za "zločinné přisluhování sabotáži" výběrčí kampaně, a 15 000 kolchozníků v této z hlediska zemědělské produkce vysoce strategické oblasti, jakou byl Severní Kavkaz. V prosinci začaly hromadné deportace už nejen kulaků, ale celých vesnic, zejména kozáckých stanic, jež byly postiženy podobnými opatřeními již v roce 1920. Počet zvláštních osadníků počal rychle narůstat. Pokud v roce 1932 registrovaly údaje správy gulagu příjezd 71 236 deportovaných, rok 1933 zaznamenal přísun 268 091 nových zvláštních osadníků.

   Na Ukrajině přijala Molotovova komise analogická opatření: zapsání okresů, v nichž nebyl splněn plán dodávek, na "černou listinu" se všemi výše popsanými důsledky: čistky v místních stranických organizacích, hromadné zatýkání nejen kolchozníků, ale též kolchozních vedoucích kádrů, podezřelých ze "snižování produkce". Tato opatření se brzy rozšířila do dalších obilných oblastí.

   Mohly tyto represivní metody umožnit státu vítězství ve válce proti rolníkům? Nikoli, zdůrazňoval ve zvláště prozíravém hlášení italský konzul v Novorossijsku:

   "Přezbrojený a mocný sovětský aparát ve skutečnosti nemůže dosáhnout vítězství v jedné či více spořádaných bitvách; nepřítel není seskupený, je rozptýlený, a všichni se vyčerpávají v nekonečné řadě drobných operací: tady není nějaké pole vypleté, tamhle je schovaných pár snopů obilí; nemluvě o odstaveném traktoru, o jiném, který je záměrně porouchaný, a o třetím, který si jezdí po výletech, místo aby pracoval. . . A pak se zjistí, že bylo vykradeno nějaké skladiště, že účetní knihy, velké i malé, jsou špatně vedeny nebo zfalšovány, že ředitelé kolchozů ze strachu nebo ze zlé vůle nemluví ve svých hlášeních pravdu. . . A tak dále, do nekonečna, a vždycky znovu na tomto ohromném území! (. . .) Nepřítele, toho je třeba hledat dům od domu, vesnici od vesnice. Je to jako nosit vodu v děravém vědru!"

   Pro porážku nepřítele zbývalo jen jediné řešení: vyhladovět ho.

   Prvá hlášení o riziku "kritické potravinové situace" hrozící v zimě 1932 - 1933 došla do Moskvy již v létě 1932. V srpnu hlásil Molotov politbyru, že existuje "reálná hrozba hladomoru, a to i v okresech, kde byla skvělá úroda". Navrhl nicméně za každou cenu plán dodávek splnit. Téhož srpna předseda rady lidových komisařů Kazachstánu Isajev informoval Stalina o rozsahu hladomoru v této republice, v níž kolektivizace spojená s usídlováním naprosto dezorganizovala tradiční kočovné hospodářství. I tvrdí stalinisté, jako Stanislav Kosior, první tajemník Komunistické strany Ukrajiny, nebo Michail Chatajevič, první tajemník strany z Dněpropetrovské oblasti, žádali Stalina a Molotova, aby plán dodávek snížili. "Aby mohla v budoucnu produkce stoupat ve shodě s potřebami proletářského státu," psal Chatajevič Molotovovi v listopadu 1932, " musíme vzít v úvahu minimální potřeby kolchozníků, jinak už nebude nikdo, kdo by zasel a zajišťoval produkci."

   "Vaše pozice je zcela nesprávná, nebolševická," odpověděl Molotov. "My bolševici nemůžeme klást potřeby státu - potřeby definované přesně stranickými rezolucemi - na desáté a dokonce ani ne na druhé místo."

   O několik dnů později rozesílalo politbyro místním orgánům oběžník přikazující, aby kolchozům, jež dosud nesplnily plán, bylo okamžitě zabaveno "všechno zrno, jež mají, včetně tak zvaných rezerv na setbu"'!

   Miliony rolníků z nejbohatších zemědělských oblastí Sovětského svazu, donucených pod hrozbou nebo i mučením, aby vydaly všechny své hubené rezervy, nemajících ani prostředky, ani možnost cokoliv si koupit, byly takto vydány hladomoru a neměly jinou možnost než se vydat do měst. Vláda ovšem právě předtím, 27. prosince 1932, zavedla vnitřní průkazy a povinnou registraci pro obyvatele měst s cílem omezit hromadný exodus rolníků, "zlikvidovat sociální parazitismus" a "potírat pronikání kulackých živlů do měst". Když nastal tento útěk rolníků za přežitím, vydala vláda 22. ledna 1933 oběžník odsuzující k předem naprogramované smrti miliony hladovějících. Byl podepsán Stalinem a Molotovem a nařizoval místním orgánům, a zvláště GPU, aby zabránily "všemi prostředky hromadnému odchodu rolníků z Ukrajiny a ze Severního Kavkazu do měst. Po zatčení kontrarevolučních živlů budou ostatní uprchlíci vráceni do místa svého bydliště." Oběžník vysvětloval situaci takto: "Ústřední výbor a vláda mají důkazy, že tento hromadný exodus rolníků je organizovaný nepřáteli sovětského režimu, kontrarevolucionáři a polskými agenty s cílem agitovat proti kolchoznímu systému zvlášť a sovětské vládě obecně."

   Ve všech oblastech zasažených hladomorem byl okamžitě zastaven prodej železničních jízdenek; byly zřízeny zábrany na cestách, kontrolované zvláštními jednotkami GPU, aby zabránily rolníkům opustit okres. Počátkem března 1933 upřesňovala zpráva politické policie, že za jeden měsíc bylo 219 460 osob zadrženo v rámci operací zaměřených na omezení exodu vyhladovělých vesničanů do měst, že 186 588 jich bylo "navráceno do svého původního kraje", ostatní byli zatčeni a souzeni. Zpráva však mlčela o stavu, v jakém byly osoby vypovězené z měst.

   O tomto bodě je zde svědectví italského konzula z Charkova, ležícího uprostřed oblasti nejvíc zasažené hladomorem:

 

   "Už týden je organizována služba, která sbírá opuštěné děti. Mimo vesničany, kteří proudí do města, protože už nemají naději, že na venkově přežijí, jsou tu děti, které sem rodiče přivedli, zanechali je zde a pak se vrátili do vesnice umřít. Doufají, že ve městě se někdo o jejich potomky postará. (. . .) Již před týdnem povolali dvorniky (domovníky) v bílých pláštích, kteří chodí po městě a odvádějí děti na nejbližší policejní stanice. (. . .) Kolem půlnoci je začínají převážet nákladními auty na Severodoněcké nákladové nádraží. Tam shromažďují také děti nalezené na nádražích, ve vlacích, rodiny vesničanů, starší osamělé osoby posbírané během dne po městě. Je tam zdravotnický personál. (. . .) který provádí ´selekci´. Ti, kteří ještě nejsou nafouknutí a mají naději na přežití, jsou posíláni do baráků do Holodné Gory, kde v hangárech na slámě zápasí se smrtí kolem 8 000 lidských tvorů, převážně dětí. (. . .) Nafouklé osoby jsou odváženy nákladním vlakem na venkov a ponechány opuštěné 50 až 60 kilometrů od města, aby tam zemřely a nikdo je neviděl. (. . .) Po příjezdu na místo vykládky jsou vyhloubeny velké příkopy a do nich se ukládají všichni mrtví z vagonů."

 

   Na venkově dosahuje úmrtnost vrcholu na jaře 1933. K hladu se přidává tyfus; v osadách o několik tisících obyvatel se přeživší počítají jen na desítky. Ve zprávách GPU stejně jako ve zprávách italských diplomatů působících v Charkově jsou hlášeny případy kanibalismu:

   "V Charkově sbírají každou noc asi 250 mrtvol osob zemřelých hlady nebo na tyfus. Bylo vidět, že mnohým z nich chyběla játra: zdá se, že jim byla širokým řezem vyříznuta. Policie nakonec sebrala několik z těchto záhadných ´amputátorů´, kteří přiznali, že z tohoto masa vyráběli náplň do pirožků, které pak prodávali na trhu."

   V dubnu 1933 spisovatel Michail Šolochov, projíždějící jednou osadou na Kubáni, napsal dva dopisy Stalinovi, v nichž detailně líčil způsob, jakým si místní orgány vynutily mučením všechny zásoby kolchozníků, odsouzených k hladu. Žádal prvního tajemníka, aby poslal potravinovou pomoc. V odpovědi spisovateli Stalin odhalil bez obalu své důvody: rolníci byli spravedlivě potrestáni za to, že "stávkovali, sabotovali", že "vedli podvratnou válku proti sovětské vládě, válku na život a na smrt". Zatímco onoho roku 1933 miliony vesničanů umíraly hlady, vyvážela sovětská vláda nadále do ciziny obilí pro "potřeby industrializace".

   Demografické archivy a sčítání lidu z let 1937 - 1939, držené až do nedávných let v tajnosti, umožňují určit rozsah hladomoru z roku 1933. Zeměpisně pokrývala "zóna hladu" celou Ukrajinu, část oblasti černozemě, bohaté roviny na Donu, na Kubáni a na Severním Kavkaze a velkou část Kazachstánu. Hladomorem nebo bídou bylo zasaženo téměř 40 000 000 osob. V nejvíce postižených krajích, jako v zemědělské zóně kolem Charkova, byla úmrtnost mezi lednem a červnem 1933 desetkrát vyšší, než byla průměrná: 100 000 úmrtí v červnu 1933 v Charkovské oblasti proti 9 000 v červnu 1932. A ještě je třeba poznamenat, že velice často nebyla mnohá úmrtí registrována. Zemědělská území byla samozřejmě tvrději zasažena než města, ale ani ta nebyla ušetřena. Charkov ztratil za jeden rok 120 000 obyvatel, Krasnodar 40 000, Stavropol 20 000.

   Vně "zóny hladu" nebyly demografické ztráty, způsobené částečně bídou, také zanedbatelné. V zemědělských zónách Moskevské oblasti stoupla mezi lednem a červnem 1933 úmrtnost o 50 %, ve městě Ivanovo, dějišti hladových bouří v roce 1932, vzrostla úmrtnost během prvního pololetí 1933 o 35 %. V roce 1933 v celém Rusku narostl počet úmrtí o více než 6 000 000. Jelikož příčinou obrovské většiny těchto úmrtí byl hladomor, můžeme bilanci této tragédie s plnou odpovědností odhadnout zhruba na 6 000 000 obětí. Ukrajinské rolnictvo zaplatilo nejtěžší daň nejméně 4 000 000 miliony mrtvých. V Kazachstánu šlo přibližně o 1 000 000 mrtvých, zejména mezi kočovnou populací, zbavenou od kolektivizace všeho svého dobytka a násilně usazovanou. Na Severním Kavkaze a v oblastech černozemě 1 000 000 mrtvých...

 

Úryvky z dopisu zaslaného Michailem Šolochovem, autorem Tichého Donu, 4. dubna 1933 Stalinovi

 

   Soudruhu Staline!

   Okres Věčenskij, jako mnoho dalších okresů na Severním Kavkaze, nesplnil plán dodávek obilí nikoli kvůli jakési sabotáži kulaků, ale kvůli špatnému místnímu vedení strany...

   Loňského prosince poslal oblastní výbor strany "zplnomocněnce", soudruha Ovčinnikova, aby "urychlil" kampaň dodávek. Ten učinil následující opatření: 1.  zrekvíroval všechny zásoby obilí včetně "zálohy", kterou dalo vedení kolchozů kolchozníkům na setbu pro příští sklizeň, 2.  rozdělil po jednotlivých hospodářstvích dodávky, které dlužil každý kolchoz státu. Jaké byly výsledky těchto opatření? Když rekvizice začaly, pustili se rolníci do ukrývání a zakopávání obilí. Teď několik slov o číselných výsledcích všech těchto rekvizicí. Nalezené zrno: 5 930 metrických centů... a zde jsou některé metody, používané za účelem získání těch 593 tun, z nichž část byla zakopána... od roku 1918!

   Metoda chladu. Kolchozník je svléknut a je dán "do chladu", úplně nahý do stodoly. Často dávaly "do chladu" kolchozníky po celých brigádách.

   Metoda tepla. Nohy a okraje sukní se kolchoznicím polejí kerosenem a zapálí. Pak se oheň udusí a začne se nanovo...

   V kolchoze Napolovskij jistý Plotkin, "zplnomocněnec" okresního výboru, nutil vyslýchané kolchozníky, aby si lehli na plotnu rozžhavenou do běla, a pak je "zchlazoval" tím, že je nahé zavíral do stodoly...

   V kolchoze Lebjajenskij stavěli kolchozníky ke zdi a předstírali popravu...

   V takových příkladech bych mohl pokračovat do nekonečna. To nejsou výstřelky, ne, to je běžná metoda vybírání obilí...

   Pokud se vám zdá, že je můj dopis hodný toho, aby zaujal pozornost ústředního výboru, pak sem pošlete skutečné komunisty, kteří budou mít odvahu odhalit všechny, kteří zasadili v tomto okresu smrtelnou ránu budování kolchozů... Jste naše jediná naděje,

Váš Michail Šolochov

(Prezidentský archiv, 45/1/827/7-22)

 

Stalinova odpověď M. Šolochovovi, 6. května 1933

 

   Drahý soudruhu Šolochove,

   Vaše dva dopisy jsem v pořádku dostal. Pomoc, kterou jste žádal, byla udělena. Poslal jsem soudruha Škirojatova, aby se podíval na případy, o nichž mluvíte. Prosím, abyste mu pomohl. Tak. Avšak, soudruhu Šolochove, to není vše, co jsem vám chtěl říci. Vaše dopisy totiž podávají obraz, který bych označil za neobjektivní, a k tomu bych vám chtěl napsat několik slov.

   Poděkoval jsem vám za vaše dopisy, které odhalují drobnou nemoc našeho aparátu, které ukazují, že v dobrém úmyslu, to jest, aby odzbrojili naše nepřátele, se někteří z naších stranických funkcionářů pouštějí do našich přátel a mohou se dokonce stát přímo sadisty. Avšak tyto poznámky neznamenají, že bych s vámi souhlasil VE VŠEM. Vy vidíte JEDNU stránku věci, a nevidíte ji špatně. Ale je to JEN JEDNA stránka věci. Abychom neudělali politickou chybu - a vaše dopisy, to není literatura, to je čistá politika - , je třeba vidět DRUHOU stránku skutečnosti. A druhou stránkou je, že vážení zemědělci z vašeho okresu - a nejen z vašeho - stávkovali, sabotovali a byli odhodláni ponechat dělníky a Rudou armádu bez chleba! Skutečnost, že tato sabotáž byla tichá a na pohled pokojná (bez krveprolití) - tato skutečnost nic nemění na podstatě věci, to znamená, že vážení zemědělci vedli podvratnou válku proti sovětské moci. Válku na život na na smrt, drahý soudruhu Šolochove!

   Samozřejmě, tyto specifičnosti nemohou ospravedlnit úchylky, jež byly, podle vás, spáchány našimi funkcionáři. A viníci se budou muset zodpovídat ze svého jednání. Je ale jasné jako den, že naši vážení zemědělci nejsou nevinné ovečky, jak by si mohl člověk myslet při četbě vašich dopisů.

   Takže, mějte se dobře. Tisknu vám ruku.

Váš J. Stalin

(Prezidentský archiv, 3/61/549/194)

 

   Pět let před Velkým terorem, který dopadl v prvé řadě na inteligenci a hospodářské kádry strany, se jeví velký hladomor z let 1932 - 1933, vrchol druhého dějství protirolnické války, zahájené v roce 1929 státostranou, jako rozhodná epizoda v zavádění represivního systému, postupně zkoušeného podle momentálních politických okolností proti té či oné sociální skupině. Velký hladomor, doprovázený násilnostmi, mučením, usmrcením celých populací, znamená ohromnou regresi, jak politickou, tak sociální. Je vidět, jak se množí lokální tyránci a despotové, odhodlaní ke všemu, aby zabrali rolníkům jejich poslední zásoby, a jak se rodí barbarství. Vydírání se stává každodenní praxí, děti jsou opouštěny, s epidemiemi a lupičstvím se objevuje kanibalismus; jsou zřizovány "baráky smrti", rolníci poznají novou formu nevolnictví pod knutou státostrany. Jak o tom jasnozřivě psal Sergo Ordžonikidze Sergeji Kirovovi v lednu 1934: "Naše kádry, které zažily situaci v letech 1932 - 1933 a které to vydržely, jsou opravdu zakalené jako ocel. Myslím, že s nimi vybudujeme stát, jaké dějiny ještě nepoznaly."

   Je třeba v tomto hladomoru vidět, tak jako někteří dnešní ukrajinští historikové, "genocidu ukrajinského lidu"? Je nesporné, že ukrajinské rolnictvo bylo hlavní obětí hladomoru z let 1932 - 1933 a že tomuto útoku předcházelo od roku 1929 několik ofenziv proti ukrajinské inteligenci, obviněné hlavně z "nacionální úchylky", a pak od roku 1932 proti části ukrajinských komunistů. Přikláníme se k názoru Andreje Sacharova, že je nesporně možné mluvit o "Stalinově ukrajinofobii". Je však v každém případě stejně důležité si všimnout, že represe hladem zasáhla poměrně stejnou měrou kozácké kraje na Kubáni, i na Donu a Kazachstán. V této republice měla od roku 1930 kolektivizace a násilné usazování kočovníků katastrofální důsledky; za dva roky bylo pobito 80 % domácího zvířectva. Dva miliony Kazachů, připravených o majetek a odsouzených k hladu, emigrovalo, kolem půl milionu do Střední Asie a asi milion a půl do Číny.

   Ve skutečnosti se v mnoha oblastech, jako na Ukrajině, v kozáckých krajích a v některých okresech černozemě, jeví hladomor jako poslední epizoda střetu mezi bolševickým státem a rolnictvem, který začal v letech 1918 - 1922. Vidíme skutečně pozoruhodnou shodu oblastí silného odporu proti rekvizicím v letech 1918 - 1921 a proti kolektivizaci v letech 1929 - 1930 s oblastmi zasaženými hladomorem. Ze 14 000 rolnických povstání a bouří, registrovaných GPU v roce 1930, se jich přes 80 % událo v oblastech "potrestaných" hladomorem v letech 1932 - 1933. Oblastmi nejvíce zasaženými velkým hladomorem v letech 1932 - 1933 byly nejbohatší a nejdynamičtější zemědělské kraje, ty, které zároveň měly nejvíc co dát státu a nejvíc co ztratit systémem vymáhání zemědělské produkce, zavedeným násilnou kolektivizací.

 

zdroj: Černá kniha komunismu I. - zločiny, teror, represe, Stéphane Courtois, Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrej Paczkowski, Karel Bartošek, Jean-Louis Margolin, Praha 1999